3. 1. 2022

Pavlína Ščasná: Galavečer na Žofíně byl vždy moc pěkný

Blíží se jubilejní 20. FORTUNA Galavečer Našeho fotbalu, který tradičně oceňuje nejlepší hráče a trenéry v kategoriích mládežnického, ženského i neprofesionálního fotbalu. Slavnostní vyhlášení výsledků anket se uskuteční 9. ledna 2022 od 18:00 na pražském Žofíně.

Již 20. ročník FORTUNA Galavečeru Našeho fotbalu bude na ČT sport odvysílán ve středu 19. ledna 2022 od 20:30.

V souvislosti s kulatým jubileem chceme připomenut některé z těch, kteří se do historie anket zapsali nejvýrazněji. Jednou z nich je například Pavlína Nováková Ščasná, která pětkrát ovládla anketu o nejlepší hráčku ženského fotbalu (z toho čtyřikrát to bylo v rámci galavečera neprofesionálního fotbalu na Žofíně).

Jak se fotbalistka dívá na individuální ocenění?

U mě se to měnilo v průběhu let. Když jsem získala svůj první titul fotbalistky roku, bylo mi šestnáct let. To jsem prožívala dost a hodně se mi to vrylo do paměti.

Čím to?

Vůbec jsem to nečekala, protože jsem do 14 let hrála s kluky a až pak jsem přestoupila do ženského týmu Sparty, kde jsem hrála s dospělými ženami. Mnohdy to byly mámy od dětí, mně bylo čtrnáct a klidně bych mohla být jejich dcerou. Bylo to zvláštní, ale zapadla jsem brzo a hned jsem se dostala i do reprezentace. Od té doby jsem hrála stabilně v reprezentaci a hned v šestnácti letech jsem stala fotbalistkou roku.

Pamatujete si i další ocenění pro nejlepší hráčku?

Do paměti se mi zaryla hlavně ta první cena, protože to bylo takové moje první ocenění. Ještě si dobře pamatuju ten následující rok, kdy jsem skončila druhá. Ale pak už mi to začíná malinko splývat.

Byla jste třeba zklamaná, když jste ocenění pro nejlepší fotbalistku nezískala?

Stávalo se, když už jsem byla v zahraničí, že jsem měla skvělou sezonu, přesto jsem nevyhrála. Bylo to ale asi tím, že mě neviděli hrát, protože jsem byla venku. Na druhou stranu mi přišlo zvláštní, že jsem pravidelně hrála nejlepší soutěže světa, a přesto jsem nevyhrála. Ale už jsem to tehdy fatálně neřešila, měla jsem to jinak.

Jak?

Brala jsem to hlavně tak, že jsem se šla pobavit na galavečer na Žofíně, kde to bylo moc pěkné. Vždy jsem se tam těšila a celkem mi i bylo jedno, kolikátá skončím. Věděla jsem sama, jak jsem hrála, a nevadilo mi, když jsem zrovna nevyhrála. Určitě jsem nebyla ta, co by si počítala tituly fotbalistky roku.

Co vás na galavečeru na Žofíně tak okouzlovalo?

Například je skvělé, když má člověk možnost obléknout se jinak, než je běžné. Člověk si užije i jinou atmosféru, než je ta na hřišti. Měli jsme tam pozvané skvělé hosty, osobnosti a zpěváky. Vzpomínám si na Miro Žbirku, to byl v rodině náš oblíbenec, to jsem si moc užila. Kvalitních zpěváků tam bylo hodně. Tohle vše se mi na tom moc líbilo. Od doby, kdy se to začalo konat na Žofíně, to získalo správnou úroveň.

Co pro vás bylo v kariéře nejhodnotnější?

Vždy jsem chtěla například získat titul někde v zahraničí. A chtěla jsem i uspět s reprezentací. Bohužel se nám nepodařilo proniknout na žádný závěrečný turnaj jako mistrovství světa, mistrovství Evropy nebo olympiáda. V tu dobu to bylo složitější než dnes, kdy je vyšší počet účastníků.

Čeho si tedy v kariéře nejvíce vážíte?

Asi nejvíce je pro fotbalistu zisk nějakého titulu. A hlavně v zahraničí, protože tam je kvalita jinde. A mě se to povedlo v závěru a rozloučila jsem se tím se svou kariérou. To, že jsem dokázala získat švédský titul s Malmö, a byla jsem klíčovou postavou týmu, je jeden z mých největších úspěchů. V Malmö prahli po titulu hodně dlouho, my jsme byly ty, kterým se povedlo po dlouhé době titul pro Malmö získat. Od té doby začalo Malmö vyhrávat, ale já jsem byla u startu té série a toho si obrovsky cením. Je to jeden z mých největších úspěchů, na které ráda vzpomínám. Bylo to ještě umocněné tím, že to bylo moje loučení s kariérou. Rozloučila jsem se v nejlepším.

A další úspěchy?

Určitě to, že jsem se nejenom dostala do bundesligy a hrála za Bayern Mnichov, slavný klub, ale stala jsem se tam třeba i kapitánkou. To se také asi nepoštěstí jen tak někomu, zvláště hráčce ze zahraničí. Vypracovala jsem se tak, že mě samy spoluhráčky zvolily kapitánkou.

A dál?

Třetí věcí je asi to, že jsem se dostala zatím jako jediná Češka do profesionální soutěže v Americe. Bylo tehdy moc těžké se tam dostat, soutěž hrálo jen osm týmů a v každém mohly být jen tři cizinky. Původně jsem si myslela, že se tam dostanu přes univerzitní soutěž, ale v okamžiku, kdy jsem splnila všechny podmínky, abych byla přijata na univerzitu do Connecticutu, tak se ozvali z Philadelphie Charge.

Čekala jste to?

Byl to pro mě obrovský šok, ale možná i ocenění. Strašně moc si vážím toho, že jsem si tuto soutěž vyzkoušela. V tu dobu jsem se potkávala s těmi absolutně nejlepšími hráčkami světa. Utkávala jsem se s Miou Hamm, jednou z nejlepších fotbalistek historie, byla jsem v týmu s Hope Solo, brankářskou hvězdou ženského fotbalu.

Je něco, co vás mrzí, že jste si v kariéře nesplnila?

Je to ta reprezentační úroveň. Ale myslím, že když jsme šly do rozhodujících utkání, třeba do baráže, nemohly jsme pro to v tu chvíli udělat více. Občas jsme cítily křivdu, třeba s Italkami. Dala jsem u nich gól, uhrály jsme výsledek 1:1 a pak jsem dostala směšnou žlutou kartu a kvůli ní nemohla hrát odvetu doma. Holky to bohužel nezvládly a my jsme se nedostaly na mistrovství Evropy. To jsou věci, které z hlavy nedostanu.

Jak sledujete vaše současné následovnice?

Je fajn, že se víc a víc holek dostává do zahraničí, jsou v Itálii, Francii, Španělsku nebo Anglii, což moc kvituju, protože jen tímto způsobem se česká reprezentace posune dál. Holkám fandím a moc jim přeju, aby se s národním týmem dostaly na nějaký závěrečný turnaj.  Bohužel holky nepotrhly tu smůlu, naposledy jim uteklo mistrovství Evropy o penaltový rozstřel se Švýcarskem. Holky ale sleduju a fandím jim.